Trest smrti a občasný justiční omyl jako cena za bezpečí ostatních coby argument mne napadl taky.

Jinak praxe je složitá, já bych asi akceptoval dočasné oddělení od rodiny jako nutnou cenu. Problémem tady není samotné oddělení, resp. je to samostatným, ale spíš podružným problémem, problémem ve smyslu (přehnané) horlivosti a (snad) i kulturní perspektivy.

Tím nejpodstatnější problémem však je, že odebírání a následné asimilace má v rukou orgán, kterej je zároveň žalobcem i soudcem a jehož rozhodování (včetně výsledků a jejich dopadů) je fakticky mimo zákonný rámec. A kdybychom dočasný odebrání brali jako sice tvrdý, ale napomenutí, pak by taky měl existovat postup na opětovný navrácení do rodiny s přiměřenou zárukou. Takhle to vypadá, že navrácení závisí na libovůli orgánu, kterej rozhoduje zcela netransparentně a není ničím vázanej a nikomu odpovědnej. Což dobrý není a už je to mimo jakoukoli debatu o nutný ceně.