jé, super, díky za připomenutí, tuhle scénu si pamatuju, akorát jsem zapoměla že byla z týhle knížky... Mám totiž babičku která vařila někdy dost podobně :-D (často jsem to ani nemohla mámě říct co jsem u babi dostala ), ale právě to bylo vždycky od ní "to nejlepší co měla". Když jsem dospěla, naučila jsem se u ní neodmítat nic, vše si nechat zabalit s sebou a též láskyplně to hodit do nejbližší popelnice, protože to bylo nejlepší řešení - ani ona ani já jsme si nezkazily žaludek. A neberu to jako útoky na svou osobu či jinak úkorně. Babi to prostě s jídlem neumí. Nic ve zlým.

Taky se přiznám že bych 28 ks byť minicukroví nesnědla, natož kdyby první 1-3 ks byly nedobrý. Obvykle nehodnotím nic negativně (komukoli jinýmu to může chutnat, na světě se dá sníst věcí....pobyt v Číně mě značně poučil a zocelil), snažím se dělat jako že nic. Kdyby po mě byla vyžadována nějaká reakce, tak řeknu že "kokosový normálně nejím, tak nemůu posoudit", prostě bych se vyhnula hodnocení, případně bych to vztáhla na sebe - "když mě zrovna vůbec žádný vanilkový rohlíčky nechutnaj", pokud by mě čekalo ještě x-kusů tak "promiň, asi to neumím ocenit, nejsem na sladký" plus bych přidala tak jako tak obdiv že toho napekla tolik.

Taky souhlasím, že někomu navinulá či nažluklá chuť může přímo vyhovovat. V povánočních týdnech tu budeme jistojistě číst diskuse o tom jestli to či ono cukroví může ještě být dobré, dozvíme se že je jistě pro někoho právě výtečné protože se užuž rozpadá a pro jiné je to známka (důkaz) plesnivosti ..... a stejně to ti, co jim to chutná, budou jíst.