„Navstevy rodicu se v Norsku omezuji, pokud to deti rozrusuje a pokud ublizuji sobe navzajem, rozdeli i je.“

Tohle je věc, kterou jsem zachytil už 2-3x a pokaždý mě zarazila. Nechci po tobě vysvětlení, těžko mi ho podáš, jen chci říct, že mě to v kontextu ušlechtilých záměrů opravdu hodně zarazilo. Jsou rodiče psychopatický, alkoholově, drogově apod. závislí – to chápu, že oddělení od rodičů dětem prospěje. Přesto to rozrušení ze setkání mívá svý důvody a těžko se mu jednoduše vyhnout omezením styku a přísným režimem styku, to je zahánění příznaků, ne léčba podstaty, rozrušení vyplývá z něčeho, s čím se ty děti dosud nevyrovnaly a je potřeba jim s tím pomoct. Totéž – pokud si ubližujou sourozenci, je potřeba hledat příčinu, jedno by bylo, kdyby si dlouhodobě ubližovali už v původní rodině (i tam je potřeba pátrat po příčinách, ale odloučení může třeba pomoct). Ale ať už se takový chování objevilo už dřív, nebo až po odebrání , neobjevilo se jen tak a dost možná je projevem nějakýho stresu, například nenaplněný potřeby bezpečí, pocitu, že nemaj v sociálních vztazích kolem sebe pevný místo atd., což samotný odloučení těžko vyřeší, naopak to může posílit. Kdybych parafrázoval to severský úsloví: „není špatný počasí, jen špatný oblečení,“ pak není přílišný rozrušení, jen nedostatečný vyrovnání. Zalistoval jsem trochu dozadu k příkladu, kterej jsi uváděla:

„Me staci ta holcicka z plaveckyho klubu. Ta co je v pestounske peci. Na zavodech se ji zacalo styskat po mamince, opravdu hodne. Trener ji nakonec zavolal, i kdyz vi, ze by nemel. Dal male telefon a pak mi jen rekl: Hun er ruset igjen. (zase je pod vlivem (drog)). Mala pak brecela a uz nebyla s to pokracovat v zavodeni, jen jsme s ni sedeli a cekali az ostatni deti doplavou.
Ony totiz deti svoje rodice milujou, milujou je, i kdyz jim ty rodice ublizuji, i kdyz se o ne nestaraji. Proste jsou to rodice.“
Ale to neznamena, ze pro tu holcicku je byt s jeji matkou to nejlepsi (rozhodne ne proto, ze ma stejnou krev).“

Vím, že každá situace je jedinačná a k plnýmu posouzení je potřeba znát kontext. Přesto se to dá použít k obecný úvaze. Kdybys byla tak hodná a zkusila mi říct, jestli si myslíš, že tý rodný mámě volat měli nebo neměli – nemuselo to bejt přesně tak, jak se to odehrálo. Možná nemusel volat hned v tu chvíli, nebo možná, když viděl, že je dotyčná zdrogovaná, mohl říct, že teď se to mamince nehodí a že zavolají brzo, jindy. Ale myslíš, že je lepší spíš kontakty ustřihnout, nebo v nich pokračovat? Já osobně myslím, že spíš pokračovat, smutek se nedá jen tak vymazat, mozek nenaformátuješ jako disketu. Proces vyrovnávání s takovejma věcma je zdlouhavej a je potřeba ho projít, s odbornou pomocí, funkční zkratky neexistujou – jenom odsouvaj to vyrovnání na později. Holčička neodplavala nějakej dětskej závod - jenomže pokud to takhle prožívá, je pro ni to vyrovnání důležitější, i ten hovor byl toho součástí.

A ještě jsem chtěl říct, že omezování styku může mít negativní dopad v tom smyslu, že v podstatě navozuje náběh na podobnou citovou manipulaci, ať chtěnou nebo nechtěnou, jaká je někdy vidět u bývalých manželů po rozvodu: jeden z nich má možnost omezovat styk s druhým rodičem a budovat v dítěti přesvědčení, že ho ten druhej vlastně ani vídat nechce.

Chápu, že ti je Norsko víc než jen sympatický, že se ztotožňuješ, abych tak řekl, s tamním duc hem. Myslím, že ostatní ti chtějí, někdy dost nešťastnou formou, ale mnohdy taky slušně a věcně (například Ráchel, Grainne...), nějak sdělit, že nějaká systémová chyba se může najít všude, ne, že je Norsko kvůli týhle jedný možný chybě chybný od základu. (Já mám proti tobě velkou výhodu, protože v mý Bosně odjakživa byl a ještě dlouho bude prostě bordel, a milovanou Goru, prastarý srdce Balkánu, v posledních patnácti letech začaly hyzdit nechutně nevkusný novostavby. To mě v idealizaci dost brzdí.)