Vážný, respekt, nicméně to je takový normální příběh dítěte naší doby.

Proč to takhle blbě říkám.

Přemýšlím o vlivu exekutivních opatření na společenskou normu. Před lety se například zakázalo až na vyjímky kouření v uzavřených veřejných prostorách. Remcali jsme, kroutili jsme hlavou, ale dneska si nekouříme ani ve vlastních prostorách, natož aby nás napadlo hledat popelník ve zdravotnickém zařízení, na úřadě nebo škole či pracovišti. Mluvím o nás kuřácích, ne o vás, co to nesnášíte. Přijali jsme to za běžné, je to normální.

Vymahatelný zákaz fyzických trestů dětí by společnost taky přijala za svůj a vzpomínky jako tvé by nebyly tak typické.