Zpivame, ale casto je to komedie non plus ultra. Zpocatku vsichni vrele souhlasi. Pak bud zacne hrat na piano mama, pricemz nejpozdeji u druhe koledy zacne tata protestovat skrze harmonii - bo on by volil jinou (mama je nejlepsi zakyne jiste ZUS vsech dob). Mama mu milerada prenecha piano, nacez tata zacne hrat sice jako neco mezi Svjatoslavem Richtrem a Oscarem Petersonem, ale v naprosto nemozne = neuzpivatelne tonine. Nekdo to zkousi ukvilet, ostatni se dohaduji a vyjednavaji transpozici. Tatovi tahne na 80, takze se s nim absolutne neda domluvit. Chvili jen tak hraje, my ostatni poslouchame. Pak si uvedomime, jakou hodnotu pro nas tatovo umeni predstavuje a zacneme si ho natacet na video. Pak vzdycky nekdo rekne, "prosim te, mohl bys to zahrat znovu, me se to nejak nenahralo". Tata si hraje dal, co chce. Nekteri se zacnou dohadovat, v cem je chyba nahravani. Dalsi je okrikuji, ze jim nahravani funguje, tak at jim do toho ti prvni nemluvi. Kdyz byla jeste nazivu babicka, tak se dozrala, bo ona prece chtela koledy, a odesla. Tata hraje presna tak dlouho, dokud ho to bavi, a dokud ma inspiraci. Mam treba latinskoamericke noty nebo tlustou bichli akordu. Tata si s jednim zajimavym akordem vystaci treba hodinu a zkousi, co moje piano vydrzi. Rodina mezitim resi uplne neco jineho, treba chut masa veverek, stryce zesnuleho na stedry den (evergreen), krecove zily a ockovani jabloni. Moje deti si vzapeti z dedecka udelaji jukebox a nuti ho hrat melodie ze StarWars, Sandokana, Ghostbusters, Louskacka, Labutiho jezera ci Fantoma Opery. Kdyz dedecek prestane hrat, deti si pusti Sinatru, nacez se zbytek rodiny dohaduje, ze je divny, ze si male deti pousteji Sinatru. Pak tata Sinatrovi zatne tipec a nuti poslouchat, co chce on, coz je vetsinou Paco de Lucia, to ovsem cast rodiny nevydrzi a stedry vecer je u konce.
Letos deti dostanou CD Johna Owen Johnse, takze dedecek vyleti jeste driv nez u Sinatry.