V době, kdy jsem studovala hudbu, se na našem uměleckém ústavě zdravila děvčata všeobeně přátelským pozdrave "čau, vole". Chlapci se zravili mezi sebou "mě po.er p.čo", ale děvčata samozřejmě galantním "č.v.". Jakkoliv bylo, aspoň pokud vím, křivých povah v kádru minimálně, zdravili se všichni stejně.
S "ahojky" jsem se setkala až v korporaci, kde ho ovšem používali také všichni včetně několika málo nekřivých povah.
Myslím, že pozdrav je spíš věc příslušnosti k sociální skupině než charakteru, ale taky mi "ahojky" silně nelahodí.