Tak jsme po obědě a dočetla jsem, Líza je jako vždy přesná.
Libiku, já tu starost o manžela znám. Ten můj má specifické potíže (imunodefekt takřka absolutní) a to on je veselá kopa a bagatelizuje své stavy. To je sice dobře, protože to drží psychikou, takže je na tom mnohem líp, než by mohl být, ale někdy je to na zabití. A tak jsem jednou udělala něco, co se ti nebude líbit, jak tě znám. I mně trvalo, než jsem se k tomu odhodlala. Máme stejnou a skvělou doktorku, nic nepodceňuje, mluví s námi a tak. A já jsem jí zavolala a popsala jeho stav, protože jsem věděla, že on by jí toho řekl tak třetinu a ještě by si z toho dělal legraci. Pak jsem mu to teda přiznala... tak jestli by tohle třeba nezapůsobilo na tu vaši doktorku, aby to začala brát vážně...
A obecně můj muž je velmi slílná a smostatná osobnost, nikdy za něj nic nevyřizuju, to spíš on za mně, aby to nevypadalo, že jsem manželka slepice. Jen už jsem byla trochu zoufalá z toho, jak mu bylo blbě a konce to nemělo.