Když se na počátku 90. let knihovny zbavovaly všeho ruského (včetně ruských klasiků, což je s ohledem na jistou očekávanou intelektuálnost knihovnic a knihovníků s podivem), tak jsem se téměř zadarmo nakoupila své ruské klasické oblíbence. Bohužel většina z nich později podlehla ekonomickému vytápění mého otce, který knihy považoval za dobré akorát tak na otop (přestože je nositelem oficiálně vysokého IQ). Zachránila jsem pouze Vojnu a mír, Evžena Oněgina (geniálně napsané) a Tichý Don.