Integrace dětí je ze zákona (nikoli školského, ale antidiskriminačního) prakticky povinnost, ale moc se to neví. Antidiskriminační zákon má jako svého obhájce a prosazovatele stanoveného hlavně ombudsmana, což díky kontroverznosti paní ombudsmanky tento výkon v současnosti trochu oslabuje.

Zatím byla první střetnutí v oblasti školství o mateřinky a trvalá bydliště rodičů a jejich zaměstnání (jakožto nepřípustná kritéria) a tam se situace prosadila ve prospěch antidiskriminace.

V oblasti postižených dětí (ať už tělesně, psychicky nebo "školsky" - SPU) už má platit princip, že nikoho nelze diskriminovat v právu na vzdělání jen pro jeho tělesné nebo psychické postižení, pokud toto postižení neznemožňuje vzdělávání. A nesmí být přijaté ani nepřímo působící, jinak neutrální kritéria (například dítě bude mít mírně ochrnuté ruce a bude ho někdo nutit dělat běžné přijímačky). A navíc, pokud existuje možnost získat pro postiženého kompezaci, je to v ten okamžik povinností školy o ní usilovat.

Tj. pokud škola, nebo třeba nadřízený kraj dostává v normativu více peněz na postižené dítě, musí být škola schopná vykázat činnost, která odpovídá těmto penězům. A nelze ani nadnormativ odmítnout.

Ono se to časem prosadí. Tady jsem totální multi-kultík...

V praxi to na naší církevní základce vypadalo tak, že děti s přiznanými SPU, které měly ze státního normativu nadnormativ měly řadu doplňkových "rehabilitačních" hodin.

Církevní školy mají naštěstí přímo státní normativ, nikoli krajský, jako pár škol zřizovaných přímo MŠMT. Kraje v tom často dělají binec, protože dostávají částku podle úhrnu žáků v kraji, někdy odmítají posílat nadnormativy dál na školy; a navíc financují z části o něco zvýšeného paušálu na žáka i školská zařízení "bez žáků", jako DDM, PPP, ..., takže je to nakonec díky přeposílání strašně netransparentní.