NO.. zrovna u Vás to asi bylo to nejhorší, co se mohlo stát. Dobře to dopadne, to vím jistě.

Ale už taky jedete z posledních sil.

Nemůžu psát, že chápu... zažila jsem kdysi, nedonošené děti atd., ale nějak mi to nedocházelo, byla jsem mladá, silná a pitomá :-D

U Vás velký zlom, děti jsou priorita jasná.

U nás jiný, - změnila se mi mamča po tom průšvihu a už to není, že se celý svět opírá o ni, ona o nás, to nevadí, naopak, ale ona to odmítá připustit.

A tatínek je něco jako nedomykavec, že proč by parkoval blíž, když to stojí peníze.. z jiného tématu, on je prostě něco jako pitomec na n-tou...

Takže u nás nic výjimečného, jen nějak přituhuje, viditelní se to, co roky víme.

Tudíž přistát nám tu malér s dětmi, tak se z toho sesypeme všichni ..... a pomocnou ruku najdu u sebe, manžela a asi tady. (zcela rozhodně pomůže i rodina i přátelé prakticky, nebo ne... nestojím o zkušenost)