to samý koncerty a spol. - někdo tu psal o své sedmileté dceři, která absolvovala už hodně koncertů, takže musela začít chodit už o něco menší a asi to tedy zvládala bez rušení, zatímco jiné dítě by si tam člověk nelajsnul vzít.

Můj názor na to je, že dítě jako neřízená střela je opravdu opruz pro všechny zúčastněné, ale autor musí mít asi nějakou smůlu (nebo nervy obnažený až na dřeň), že se s něčím takovým setkává pravidelně, já pod dojmem takových článků vždy koukám, kde jsou teda ti spratci, a nemůžu si vzpomenout, kdy jsem něco takového viděla naposled.

To, co vídám prakticky jako pravidlo, jsou děti, které se víceméně chovají tak, že neruší, a rodiče, kteří se ze všech sil snaží občasné excesy zpacifikovat. Což mi přijde zcela dostačující, aby z mého pohledu "směli mezi lidi" - na rozdíl od autora si myslím, že jen málo zón je "jen pro dospělé", že děti zkrátka žijou mezi námi a jak jinak se mají socializovat, než tím, že je budeme uvádět do - jejich věku přiměřených - situací? Jasně že nevezmu miminko na koncert, ale nevidím jediný důvod, proč bych neměla vzít dítě dejme tomu do dálkového autobusu nebo do vlaku, s tím, že se já pokusím ho tam přiměřeně zabavit a spolucestující zase nebudou padat okázale do mdlob, když tam dítě bude nedejbože povídat. Dospělí taky často vedou všelijaké hovory, které by člověk radši neslyšel (super je třeba poslouchat u doktora hlubinný rozbor toho, jak dotyčný léčí hemoroidy nebo jak se mu rozvíjela rakovina), je to protivné, ale holt jsem ve veřejném prostoru a dost dobře těm lidem nemůžu ucpat pusu ani jim to mít nějak brutálně za zlé.