Vzpomínám si, jak před mnoha lety sekretářka na našem pracovišti vyprávěla, že její syn má problémy s varlátky (tuším, že to byla hydrokéla) a musí jít na operaci - všechny jsme chlapečka politovaly a projevily účast s její obavou o synkovo zdraví a pak trpělivě poslouchaly pravidelné detailní reporty o léčbě... jaké bylo naše překvapení, když za čtyři týdny v rámci rekonvalescence přišel maminku do práce navštívit majitel varlátek a ejhle, ono mu bylo asi 24. Když nám byl představen, málem jsme s kolegyněmi odpadly . Myslím, že tenkrát netušil, proč jsme každá tak nespolečensky co nejrychleji mizely ve svých pracovnách. Tolik k vhodně užívaným zdrobnělinám.