trochu jiná situace ale...

Mojí mamce měsíc před mým narozením zemřela maminka. Babička, která se na mě moc těšila, která si plánovala jak mě bude hlídat atd.
Babička bydlela s našima v bytě a kamarádila se zhruba stejně starou sousedkou.
Sousedka tenkrát přišla za mamkou "holka, mámu ti nikdy nenahradím, ale kdykoliv budeš potřebovat tak ti ráda se vším pomůžu"
Měla jsem tu nejlepší "babičku" co jsem si mohla přát. Jen jsem jí říkala teto.
Hlídala mě o prázdninách na naší na chalupě, doma jako nemocnou, nikdy jsem nemusela spát ve školce, vyvářela dobrůtky, pekla buchty a lívance, chodila se mnou na hřiště i na výstavy. Mamce pomáhala žehlit, mamka jí zato prala, protože jsme měli automatku, taťka jí vymaloval byt a opravil co bylo potřeba. Prostě jsme fungovali jako normální rodina s babičkou.
Zemřela když mi bylo asi 12 let.
Prarodiče od taťky se o nás (s bráchou) nikdy nezajímali. Brácha už tolik štěstí neměl, taky ho občas pohlídala a hrála si s ním, ale - jemu byli 3 roky když teta zemřela a ty poslední 2-3 roky už nebyla tak vitální.

Tím jsem si zavzpomínala a dostala se trochu jinam - ale chtěla jsem tím říct, že možná by nebylo úplně od věci té paní prostě říct, že bys jí chtěla být užitečná, neobtěžuje tě to, nic za to neočekáváš a budeš to dělat moc ráda, jen máš strach a nechceš být vlezlá. Ať si sama řekne jakou pomoc by uvítala - hlídání nebo pomoc něco zařídit, připravit na miminko, třeba i pomoct složit postýlku. Třeba bude potřebovat hlídání až bude v porodnici, pak by bylo dobré, aby si na tebe to roční dítko zvyklo.
Nevíš - třeba má okolo sebe rodinu svou a i od manžela a pomoc opravdu nepotřebuje. Nebo je naopak na všechno sama a uvítala kdyby jí někdo ulevil.