na škole, kde jsem nedávno učila, byly na vozíku dvě děti, třeťák kluk a sedmačka holka.
Ani jednomu z nich nikdo nikdy neřekl nic, co by souviselo s vozíkem, maximálně se kluci chtěli taky povozit, což povzřžuju za normální, rozhodně to ení urážlivý.

byla tao vesnice a ty děti se znaly od malinka, znali se celý rodiny, bylo naprosto přirozený, e i tito vozíčkáří začali chodit do stené školy jako ostatní zdravé děti

a všichni, nejen nejbližší kamarád, uměli pomoct, byli ochotní kdykoliv podat spadnutou věc, kdykoliv pomoct vzít vozík, podat něco, na co vozíčkář nedosáhl... žádný posmívání, je to kaamrád a má problém, tak mu pomůžeme, jak jsme na to od malinka zvyklí, jak nás k tomu vychovávají rodiče i učitelé

kdyby ale přišel vozíčkář do školy, kde nic takovýho nikdy nebylo, děti nebyly zvyklé, neznali se, věřím tomu, že by problém být mohl

proto si myslím, že je potřeba učit děti od malinka žít spolu s postiženými, a to do takové míry, do jaké to postižení umožňuje

stejně tak znám nevidomou holčičku, na 1. stupni ZŠ, které by nikdo neublížil, neřekl nic špatnýho, patří mezi ty děti, a i "bezcitní" puberťáci, jak se sami často prezentují, ji obdivují a říkají, že když zkusí zavřít oči, nemají šanci dostat se ze šatny do třídy a nechápou, jak to dělá, že navíc ještě všechno umí

je to o přístupu dospělých, ale nejen k těm zdravým, ale i k tomu postiženýmu, aby uměli žít spolu