A ještě, i když trochu OT a mám pocit, že už jsem to tu psala..
Na prvním stupni chlapeček, nevím, co přesně měl za diagnózu, ale byl viditelně spastický, na vozíku, celý přivázaný i s hlavou, nemluvil, neznakoval, byl i inkontinentní atd. Měl svého asistenta, který se o něj staral. Do školy přišel s tím, že "mluví očima" nad čímž jsme víceméně všichni dali oči v sloup.
Zformovala se celkem velká klika lidí (kteří ho ale vůbec neznali a neučili), co pořád prudili, že nemá ve škole být, ale naštěstí jeho učitelka problém neměla a tvrdila, že fakt těma očima mluví. Přiznám se, že jsem tomu moc nevěřila, ale přišlo mi, že je to celkem jedno, protože nikoho nijak neobtěžuje a proč by nemohl být s dětmi ve škole.
Až jsem s tou třídou přišla do kontaktu při nějakém hudebním nácviku a zjistila jsem, že kluk vážně očima mluví, nevím jak, ale mluví a celkem srozumitelně, když je člověk ochotný se s ním bavit. Pak jsem viděla, že i třeba dělá těma očima takové pohyby, kterými říká výsledek příkladu a další věci. Úplně evidentně nebyl ve škole zbytečně, učil se, děti mu neubližovaly, nemohly by ani kdyby náhodou chtěly, protože u něj byl asistent, ale nechtěly. Normálně si na něj zvykly.
Ten zvyk chtěl trochu času, protože ze začátku byl pohled na něj stresující, nevypadal na první pohled hezky, což si myslím, že byl i důvod toho odmítání učiteli, kteří ho neznali. Strach. Ale strach s toho, že na některého těžce hendikepovaného člověka se -než si zvyknete- nedívá pěkně, by neměl být argument proti integraci či inkluzi.