"Na matčino lapání po dechu pokračovala slovy, že se přece postižené děti dávají do ústavu, kde je o ně lépe postaráno, že na jeho výchovu nemá, a že ji nechce zbytečně zatěžovat, tak si myslí, že bylo lépe ho vůbec nevidět..."

V první polovině 90. let jsem několik takových ústavů sociální péče navštívila, jako studentka. O ty děti bylo opravdu dobře postaráno, byly i vzdělávány (v jednom ústavu se chlubili, že dokáží něco naučit i děti s IQ do 20 ). Já třeba vím, že na výchovu takového dítěte bych neměla, protože by mi hrozně chyběl ten posun vpřed a byla bych hodně nerada, kdyby mě někdo připravil o možnost takové dítě do ústavu dát, kdyby na to přišlo. Jistě - za komančů byl jeden extrém (všichni do ústavů), ale bylo by nemoudré nyní propagovat druhý extrém za každou cenu. Loni ve Francii akorát řešili případ, kdy matka svoji postiženou dceru utopila, protože to už nedávala a neměla ji kam dát.