Já jsem z takto propojené rodiny. Dveře se ani nezamykaly, občas jsme se probudili a byl u nás děda a díval se na televizi, nebo byly na stole buchty a už tam nikdo nebyl ... Nikdo nevolal že přijde a zkrátka se zastavil. Buď jsme doma byli nebo nebyli. Když jsme zrovna odcházeli, tak se nikdo příchozí neurazil. Jako dítěti se mi to zdálo normální a přirozené. Chodily takto návštěvy z obou stran (od mamky i od tatínka). Když jsme se odněkud vraceli, čekala na nás babička a na stole bylo něco dobrého, v zimě bylo zatopeno (puštěn plynový kotel).
Naši takto fungují i vůči naší rodině. Manželova rodina funguje přesně naopak. Návštěvy se nepřijímají. Lidé, když už se náhodou setkají, tak mimo domov. Rodiče sice bydlí více než 100 km daleko, ale hodně cestují a přijíždějí nahodile, když jedou kolem. Manžel to nesnáší, moji rodiče mu ničí život, ničí jeho soukromí, jeho rodinu. Naučila jsem sice rodiče, aby alespoň zavolali, že vyjíždí, tím jsme schopni odměřit čas, kdy přijedou, ale manžel je vzteklý už den předem. Návštěvu rodičů očekávám se sevřeným žaludkem, je mi zle a chovám se nepřirozeně, dusno je den před tím i den potom. Moc ráda bych je viděla, ale prakticky nemám šanci. Mám za úkol vysvětlit rodičům, že se nehodí, aby přijeli v pátek, v sobotu v neděli, ale to nejde. Nechápou. „Vy někam jedete?, to nevadí, my vám ty věci jen necháme doma a pojedeme“. A mě je těžké je přesvědčit, že manžel chce mít volnou neděli, když to vlastně sama vůbec nechápu.
Tedy já ti radu nedám. Snad jen, říct tchyňce, že čokoládu má dát až po večeři a v koupelně se zamykat.