Pampelo, průšvih je, že sebevědomí dítěte se velmi těžce vrací zpátky. Zaškatulkovat je tak strašně snadný.
Nemůžu si pomoct, ale způsob vyučování, kdy děti mají tiše a klidně sedět 6-8 hodin v lavicích a dávat pozor, bez aktivity a vlastní iniciativy, jen s krátkými přestávkami, kdy taky nemají prostor k pohybu, je prostě pro děti (a i pro dospělé) nepřirozený, a to i pro "zdravé" děti.

Na svém čtrnáctiletém dítěti pozoruju, že porucha pozornosti je především způsobená pasivitou. Pokud se může učit aktivně, tedy být sám "strůjcem" svého učení - sám si řídí, v jakém pořadí, jakým způsobem se učí, čas a délku učení i přestávek, pak dokáže nejen udržet pozornost několikanásobně déle než při pasivním učení (poslouchání frontální výuky a plnění úkolů příkazem), ale dokáže se i naučit mnohem efektivněji, líp a dýl si pak učivo pamatuje.
Ve škole to bylo o přežívání, odsuzování, poznámkách, otravování sebe i ostatních, špatných výsledcích. Následně o odsuzování sebe sama za neschopnost, ono když to pořád slyší od okolí, tak co si o sobě má myslet. V domácí výuce můžu říct, že je zase veselé dítě, s mnohem lepšími výsledky i znalostmi.

Taky vidím, že k určitým věcem musel dozrát a učivo mu musí dávat smysl, v určitou dobu šly některé věci mimo něj, třeba gramatika ČJ, nedokázal to pobrat, byť se do něj hustilo ze všech stran, možná "jen" proto, že mu na tom nezáleželo. Teď chce, takže všechno jde mnohem snadnějc a ze čtyřkaře je jedničkář, když to převedu na známky.

Tvůrci školského systému by se měli víc zamyslet nad cíly vzdělávání. Jsem přesvědčená, že život by neměl být o přežívání, o přizpůsobování se až na dřeň. Fakt nevidím důvod, proč by děti měly školní docházku přežívat a naučit se tak přežívat i svůj další život.