Pár postřehů, které mě napadaji:

- moji i manželovi rodiče dávají přednost tomu, aby měli jedno vnouče, než více najednou. Není to výmluva, mají svůj věk a rychleji se unaví. Většinou mají prarodiče raději dítě klidné, u kterého se nemusí bát, že jim vletí pod auto. Znám babičku, která skončila na psychiatrii, protože se její živé vnouče těžce zranilo (s trvalými následky), když ho hlídala (v bytě, skákalo i přes napomínání a nešťastně spadlo).

- Vynutit si lásku, nota bene spravedlivou lásku, skutečně nejde. Moje babička měla raději sestru než mě, ale mě měla ráda taky, stýkali jsme se všichni velmi úzce, teď už babička není a vzpomínám na ni ráda. Moje máma teď nejvíc miluje sestřinu nejmladší holčičku, jejího syna a mého syna méně, ale přesto má ráda i kluky. Vůbec to neřeším, syn má třeba zase raději dědečka než babičku (ale babičku taky). Tedy, miluje babička to druhé vnouče méně nebo ho opravdu nesnáší? A pokud to vnouče nesnáší, stojí to vnouče vůbec o to, aby k ní jezdilo na víkendy?

Já bych asi ty víkendy u babičky omezila a dělala dětem pokud možno vlastní program, ale babičku bych úplně pro druhé vnouče neodstřihla. Čas od času může být fajn i to, když si jedno vnouče užije s babičkou a s druhé dítě bude mít rodiče samo pro sebe.