Odmítané brečí, že se mu po babičce stýská. Vybranému svůj čas slíbí, pak splní. Odmítanému dá nejasné naděje, pak nakonec vždycky najde nějakou výmluvu (když má dojít ke splnění) a cítí se dotčeně, že přeci musíme pochopit,že to nešlo. V zásadě pro vybrané má svůj čas, pro odmítané má vysvětlování - řeči, řeči, řeči. Pro mě má kritiku a poučování, co všechno by na odmítaném bylo třeba napravit.
Tlačit situaci tak, aby spolu děti musely nepřímo "závodit" a my bojovat, kdo bude mít zajímavěji strávený čas mi přijde patologické, pak z toho lezou zcestné situace, kdy obě děti zamrzí, že nezažily program toho druhého. Taky potřebujem normálně žít a ne "vyvažovat" zážitky dětí.