Dobrý den, Syas, chtěla jsem se zeptat, jestli se u Vás s odstupem těch tří let něco změnilo? Dokázala jste odpustit a vyrovnat se s tím, co se stalo, nebo ty pocity, které jste popsala, pořád přetrvávají?
Ptám se proto, že mi při čtení Vašeho příspěvku bylo, jako bych ho psala já. Úplně přesně jste popsala to, čím momentálně procházím a co cítím. Na mého muže a otce našich dvou malých dětí praskla před třemi měsíci nevěra a když došlo na lámání chleba, přiznal i dvě další z doby před čtyřmi lety (šlo o jednorázové nevěry, takže ne paralelní vztahy, zato ale postupně se třemi různými ženami - vše kolegyně z práce).
Prošla jsem různými fázemi od nenávisti přes smutek, až k jakémusi smíření (prostě se to stalo). Ale bojím se, že odpustit mu nikdy nedokážu. Mám ho pořád ráda, rodinu dětem rozbíjet nechci, ale určitá část mě se vůči němu zatvrdila, obrnila, ochladla. Neplánuji s ním už budoucnost, žiju ze dne na den, řešíme spolu provozní věci, dokážeme se i zasmát, trávíme čas s dětmi, občas i spolu sami. Chodíme na párovou terapii, ale ta mi moc nepomáhá, terapeut nás směřuje k novému začátku, k minulosti se vracet nechce, takže spíš zvažuju individuálni psychoterapii.
Ustála jste nakonec manželovu nevěru a dokázala jste se přes ni přenést tak, že už Vás to neničí? Existuje opravdu naděje, že podváděný dokáže odpustit natolik, že je pak s partnerem schopen žít bez výčitek, smutku, zklamání, nedůvěry?
Děkuji!