Teprve teď, ve třiceti, mi došlo, že i kdybych se postavila na hlavu, tak se rodičům nezavděčím. Jsou to hodní lidé, nikdy neodmítli materiálně pomoct, ale psychicky to nedokážou. Nedokážou mě přijmout, protože nechápou moji povahu - oni vyčítají mi, že všechno moc řeším, já jim, že si nechávají "dělat" na hlavu, rovnováhy evidentně nedosáhneme. Teď se náš vztah vyhrotil natolik, že se se svými dětmi u nich cítím být nevítaným hostem. Jsem hodně citově založená, matka je naopak v tomto ohledu naprosto plochý člověk. Ví to, nevadí jí to. Aby mě jejich ignorace nezlomila, budu se s nimi muset přestat vídat, nebo se vídat jen tak na kafe při nezávazných konverzacích. Jak se zbavit lítosti z téhle situace, která mě naprosto paralyzuje..?