Asi to fakt zbytečně hrotíš - žíj a nechej žít. Počkej si tak 20 let a budeš úplně v klidu a snad dospěješ k faktu,že co tě nezabije,to tě posílí.

Já jsem byla vždy hodně jiná než moje matka,rozčlovalo mě mnohdy,když jsem viděla,jaké hlouposti tropí,snažila jsemse vysvětlovat,ale byla jssem vždy ta,co vždy ví vše nejlíp velmi ironicky řečeno; nedávni mi volal syn,že má babička nějaké problémy s novým dodavetelem energií,ke kterému se nově uvázala - tak jsem ho hned spražila,at dál nepokračuje,že mě to vůbec nezajímá

A takhle když jsme třeba na návštěvě u tchánů,tak jsem přišla na to,že stačí jen se usmívat,max.pokývat hlavou,vůbec nemusíš nic říkat a vyjde to nastejno nebo ještě lépe,než když začneš uvádět v život nahlas své myšlenky