no, řekla bych že víme, ale vlastně - muž hrozně nerad chodí k doktoru, u nich v rodině je takovej ten model "neměl ani nohy ani ruce ale u kanónu stál a pořád ládoval" - jako že jsou ti schopný do očí říct, že otevřená zlomenina je vlastně nic, pohoda, vše oukej, jedeme dál v nezměněným režimu. Takže můj muž chodí k doktorům hrozně nerad, stejně jim nevěří a léčebné postupy nijak moc nedodržuje - a i pár zkušeností o kterých já vím bohužel potvrdilo, že nebylo čemu věřit (tahání vody z kolene který ničemu nepomohlo, šití sečné rány které se druhý den rozpadlo apod). Tvrdí že až když žil se mnou polkl první prášek na bolest hlavy v životě (si pamatuju co mi to dalo práce ho přesvědčit, taky kapky do ucha - to byl horor jak s batoletem - tenkrát, dneska už ho nepřesvědčuju), léčí se stylem že se neléčí a nebo babské rady typu slivovicový zábal, citronová šťáva do nosu atd. Takže výsledek je, že vím, že má nějaké neduhy (ucho, zuby, ledviny, šlachy), ale stejně nevím přesně co, jenžto u doktora s tím nebyl, ve fungování ho to nějak zásadně neomezuje (občas zabolí, to už poznám ten jeho obličej, ale dál to nerozebírám), a až to bude vyloženě akutní, tak eventuelně se rozhoupe a půjde.
Já byla z rodiny kde doktor byl autorita, vše se muselo řešit s doktorem a vše se muselo dodržet. Takže náš začátek společného žití poznamenaly i konflikty z tohohle ranku, ovšem musím říct, že jsme se asi vzájemně nějak ovlivnili, já už ty MUDr. tak moc nežeru a nejdřív zahajuju samoléčbu a až když se nedaří tak někam zajdu, a on zas teda nedělá takový ciráty když mu je blbě, že by se cukal užívat nějaký léky.