7. března uběhlo přesně tři a půl roku od doby, kdy se mi u Apolináře narodila Markétka. Od té doby se, věřím, ledacos zlepšilo, ALE: Měla jsem dost dramatický porod. Doslova během několika minut u mě propukla eklapsie, což je ve stručnosti málo častá porodní komplikace, která může ohrozit život matky i dítěte. Měla jsem tehdy velké štěstí, že jsem do porodnice odjela, ačkoliv se nezdálo, že porod začne v nejbližších hodinách. Zkrátka jsem se necítila úplně fit a odjela jsem tam "pro jistotu". Lékaři nám oběma tehdy opravdu zachránili život a já jim za to znovu děkuji. Bohužel, ode dne, kdy jsme se z JIP přestěhovaly na šestinedělí, začalo pro mě utrpení, trvající skoro tři týdny. Měla jsem po operačním porodu komplikace, bolesti, horečku, psychický stav radši rozvádět nebudu. Ještě po tak dlouhé době mi stoupá adrenalin, když si vzpomenu, jak se ke mně chovaly dětské sestry. Na prosbu, zda by si nemohly holčičku vzít na noc a nosit mi ji pouze na kojení (plakala v noci dost často a moje teplota celý týden neklesala pod 38,5), mi otevřeně dávaly najevo, jaká jsem krkavčí matka, což se neustále stupňovalo. Když se můj stav začal lepšit, nechala jsem si od maminky donést paralen, abych teplotu srazila a mohla konečně pryč. Musím říct, že moje mateřství to zpočátku dost poznamenalo, jako matka jsem si nevěřila. Co se nám stane v šestinedělí, je totiž dost určující pro první roky života našeho děťátka. Čili: můj vztah k Apolináři je dost ambivalentní. Lékaři jsou skvělí a patří ke špičce v této republice, ale sestry, zejména dětské (s výjimkou jedné nebo dvou) byly hrozné, aspoň tehdy. Všem nastávajícím maminkám držím palce Kateřina.