Každá rodina to má nastavený jinak. Moje máti by zešílela, nezavolat mi aspoň jednou za dva dny (nejlépe denně), ale moje teta, žena stejné krve, sestra mé matky, má se svým šestatřicetiletým synem vzath úplně jiný. Ví, že bratranec je obrovský introvert (po ní) a ví, že nbydlí ve stejném malém měšstě jako ona a tak to prostě "neřeší". Někdy o něm neví i měíc. Teď už je to lepší, ale v dobách, kdy mobily nebývaly tak kvalitní a bratránek je trochu lempl na toto, telefon třeba ztratil, nebo se mu rozbil, on ho mrsknul na stůl, se slovy "no co aspoň nebude nikdo otravovat" a dál to prostě neřešil. Teta naopak řikla "strach? né, nemám, kdyby bylo nejhůř, vím že přijde sem"
Prostě takoví jsou a i když nám to přijde divné, oni si vytvořili "pravidla-nepravidla", který jim kolikrát i já závidím. Prostě se ozve jednou z čas A mají se rádi a mají spolu hezký vztah. I přesto o sobě kolikrát neví i měsíc

Blbý bylo, když dostal ošklivou hnisavou angínu a dle zvyků nikoho neotravoval, to teta, která ho jela navštívit, páč se mu nedovolala (ale jak řikám, oba jedno město), tak tato ho děsně zjezdila, neboť ležel doma s horečkama a v lednici sotva máslo. Tak mu nakoupoila, postarala se o své šestatřicetileté miminko a to jí naoplátku slíbilo, že když bude marod, nedejbože ošklivě marod, že se nahlásí
Jinak je fakt uplně samostatnej.