Upřímnou soustrast. Nevím, co se stalo, ale mrzí mě, že vám osud připravil takovou zkoušku.

Určitě by to chtělo nějak dotahnout do konce. Zádušní mše za zemřelého s účastí blízkých by byla fajn. Ještě líp kdyby ho kněz znal, nebo kdyby ji sloužil jen za manžela a řekl o něm víc, než jen jeho jméno a příjmení..... Pak setkání s blízkými někde v restauraci a vzpomínání, nebránit se slzám....

Já jsem ze staré školy, u nás jsou pohřby dlouhé, před mší rakve otevřené, pak cesta s farníky a spoluobčany na hřbitov, do země spouštějí často blízcí příbuzní. Je to psycho, ale když člověk tento velký rituál absolvuje, tak se mu uleví. Je to taková zvláštní iniciace pro polosirotky a vdovu, ale tenhle morbidní způsob pomůže se srovnat možná líp. Dvacetiminutové rozloučení je na můj vkus málo. Po pohřbu se pohostí třeba víc než 50 lidí, všichni řeší zesnulého, večer po šnapsu se v dobrém vzpomíná. Omlouvám se, vloni jsem měla velkou ztrátu, tak mi to pořád leží v hlavě