napíšu z pozice protěžované prvorozené vnučky u nás to není tak, že by děda ostatní děti neměl rád, jen jsem prostě jeho ... jako malé se mi maximálně věnoval, díky němu miluju knihy (básničky, které mi četl ještě jako malé si pamatuju dodnes), nikomu jinému se tak nevěnoval, ale pravda je, že brácha se narodil až za šest let a ostatní ještě později. A abych se dostala k věci, plynou z toho i povinnosti. Loni jsem o dědu málem přišla, šel na operaci a domů se vrátil za více než půl roku. Strávila jsem ten čas v nemocnici, denně jsem tam nad ním stála a prosila ho, ať neodchází, doslova jsme ho s babičkou přetáhly z druhého břehu, četla jsem mu básničky z naší knížky, když byl v umělém spánku, bylo to hrozné období, naštěstí se šťastným koncem. Špatně teď chodí, takže je prakticky odkázaný na pobyt doma. Chtěl by, abych chodila co nejčastěji, miluje moje děti (více tu mladší, která je mi podobná), ostatní vidí rád, ale na mě čeká. Je to občas dost stresující, nemám pravidelnou pracovní dobu, žiju poměrně aktivně, přesto se snažím, přijdu třeba za dva tři dny a děda na mě: dlouho jsem tě neviděl takže asi takhle