Jak si konkrétně představujete, že má matka bezvýhradně přijmout dítě, aby se cítilo přijaté? Může se dítě cítit bezvýhradně přijaté, i když k němu máme nějaké konkrétní výhrady typu: nelíbí se mi, že neuklízíš, nepřipravuješ se do školy, nečistíš si zuby, vymýšlíš si, vyhýbáš se úkolům, práci apod., načež následuje pokyn, aby udělaly ... Prostě takové ty provozní rodičovské výchovné komentáře. Dcery obě miluju, ale říkám jim tyhle věci už dost nekompromisně a podrážděně (protože to je pořád dokola). Starší si to překládá jako, že ji nemám ráda, že je hrozná. Mladší to bere tak, jak to říkám. Jako kritiku nežádoucího chování.