Jaatri, diky tomu, ze jsem to cele resila s psycholzkou, se za cca tri mesice vztahy s rodici obnovily /a jsem za to rada, tata pak asi za 3 mesice rychle zemrel a ja si nemusim vycitat, ze jsem to s nim nevyresila/, nastolila se pravidla, ktera se stale dodrzuji- kdyz mame prijit, psi se zamknou a kdyz odejdeme, psi se zase pusti. Nekdy tam deti byvaji samy a proste v jednom pokoji jsou ony a v druhem psi, kdyz je potreba je prohodit, jedna parta se zavre do koupelny a vubec se nepotkaji.
Dcera ma ted jizvy temer neznatelne, pokud nekomu nereknu, z ceho to je, nepozna to. Ona se psu neboji, ale respekt ma /vic se bojim kombinace dite/pes ja sama/.
Tehdy mi tu psycholozku doporucila mistni Liza, byla to pani, co mi dost pomohla se v tom celem vyznat. Az nedavno jsem nahodou zjistila, ze ona ma syna uz odmala vazne nemocneho a zpetne se stydim, ze jsem ji tam bulela,ze dcera bude mit na obliceji jizvy a ona si musela rikat, co by dala za blbe jizvy misto zivota sveho syna.