Syn dostal k Vánocům tablet, původně jen s jedinou hrou - Pouem, kterého si přál. Tím jsem získala nové konverzační téma s kamarádkami, které už byly "zasvěceny" - ony mají většinou tu hru nainstalovanou ve vlastních mobilech (které dětem půjčovaly nebo půjčují např. při čekání někde, v autě atd.) a všechny jsme se shodly, že když vidíme tu animovanou postavičku, jak se klepe, je špinavá a má hlad (zejména, když je dítě třeba pár dní někde pryč), tak to tak nemůžeme nechat a "postaráme se" samy. Já synův tablet neumím v podstatě ani zapnout, ale už několikrát jsem se ho ptala "co Pou, ještě žije?" a ta představa, že by ho "nechal jen tak umřít" (já tedy ani nevím, jestli to skutečně jde???) mi je nepříjemná, i když samozřejmě chápu, že je to blbost. Jak to máte s Poem, případně podobnými "virtuálními mazlíčky" Vy?