Jsem introvert, ale do te klasicke skatulky "samotare, co nemusi moc lidi" jsem se nikdy uplne nevesla. Ve spolecnosti jsem vzdycky videt, jsem vyrecna, mam rada humor. Dlouho mi trvalo, nez jsem si v tom udelala jasno. Precetla jsem si nahodou knizku Problemove dite v rodine, kde byli introverti a extroverti definovani trochu jinak. Introvert se ve spolecnosti "vybiji", energii nabira o samote, kdezto extroverta spolecnost naopak "dobiji". A najednou mi to vsechno do sebe zapadlo. Zila jsem od 18 na ubytovnach a v podnajmech, vetsinou sama. Kdyz jsem mela chut jit mezi lidi, vyrazila jsem, pobavila se, uzila si to, ale zase jsem byla vetsinou prvni, kdo odchazel mezi prvnimi. Z pocatku jsem mivala problem se zvednout v hospode od stolu a rict, ze uz jdu, nechala jsem se ukecat a vyhnila tam, ac jsem byla uplne vybita. Naucila jsem se tohle lip kontrolovat, sedat si ve vetsi skupine lidi na kraj stolu (sedet v rohu bylo co se strategie odchodu tyce netakticky) a umet vcas koncit. Ted jsem obklopena pribuznymi, k tomu plny dum deti, prakticky nemam moc moznosti byt sama a hodne mi to chybi. Profiluju se pak jako osoba nesnasenliva, protoze manzel ma rad navstevy, plesy, spolecne grilovacky a ja nemam kam utect, nemam se kde dobit. Stal se ze me typicky morous.