Podle toho, co píšeš, by stačilo tedy dítě pořádně seřezat jednou (viz jaképak příště), protože by si to pak zřejmě pamatovalo napořád a již by řádnou vylomeninu nespáchalo, neboť by vědělo, co by pak přišlo. Vysvětli mi ale, když jsou fyzické tresty takovou fajnovou metodou výchovy, proč se v rodinách, kde se děti řežou, řežou tak nějak průběžně? Že by chyba v matrixu? Umím si představit výchovný záhlavec, páč někdy to může dítěti fakt hodně uletět a rodič se nezdrží (vulgární vyjadřování vůči rodiči třeba - moje maminka si pamatuje na jeden jediný pohlavek od svého táty, který schytala za podobné brblání v době, kdy byla již téměř dospělá), sama jsem takhle jednu střihla svěřenci na táboře, který týral zvíře - a bylo mi hned jasný, jak ta ruka letěla, že z toho můžu mít průšvih, ale stalo se - ale promiň, napsat, že dítě půjde k zemi pod tíhou fyzického trestu, to mi přijde jak z Malýho Bobše, když táta zbil kluky za tu přejetou husu, z té scény mi bylo blivno už na prvním stupni.