Adelinko, vážné popovídání k ničemu nevede, protože když je dotyčný v afektu, tak si na to povídání ani nevzpomene. Můj dlouho dospělý muž taky v afektu rozbíjí věci, už jsem si kvůli tomu dost užila (i poplakala). Nevysvětlím mu to. On potom lituje, že to je rozbitý, ale protože za to můžu já, která jsem ho rozčílila, tak to neřeší. A považuje v podstatě za moji chybu. Proto když dcera měla svůj první pokus v tomto směru, tak jsem ji zřezala, že si to dodnes pamatuje (o něco se s mladší hádaly a starší to vzala a schválně to rozbila na dva kusy), stačily tři plácance na zadek, i tak to pro ni byl takový šok, že jsem z toho měla trauma taky. Pokaždé, když se dostane do afektu, tak si na to vzpomene a zmůže se jen na výkřiky, že má chuť věc po ruce rozbít. Nikdy to už neudělala. Mladší dcera si to pamatuje dodnes a taky v afektu hází věcma apod. a má tendenci si na nich ten vztek vybít, ale zatím to neudělala, stačí připomenout, co bude následovat. Své děti nikdy nebiju, ani jsem je neplácala. Za nic. Ani jiné tresty nedávám. Tohle je ale výjimka, protože se nehodlám celý život dívat na to, jak se mnou cvičí, protože považují za správné něco ve vzteku rozbít. Sama jsem vzteklá a neumím je naučit, jak si vybít vztek jinak. Já zase ječím a nadávám, ale v životě bych nic nerozbila, na to jsem vždycky dost při smyslech.