Arsielo, bohužel u nás bušení do náhradních cílů nepomáhá. Můj muž je hodně ve stylu oko za oko, zub za zub. Takže když mu z jeho pohledu někdo ublíží, tak mu chce ublížit taky. Bušením do náhradních cílů neublíží nikomu. Ono v afektu nejde jen o uvolnění přetlaku, ale i o tu "likvidaci" protivníka. Mému muži stačí, aby se stalo něco nějaké holčičce, a je schopen se regulérně rozčílit a řvát doma, co by on provedl tomu hajzlovi, kdyby se to stalo našim holkám. Neumím to popsat, prostě z něho jde až strach, i když jde o cizí dítě a nikdo z nás mu nic neudělal. Má takové atavistické jednání, strašně rychle to nastartuje. Dcery samozřejmě takové nejsou. U nich je to nevědomé kopírování jeho chování, které považují za běžné, že si do něčeho bouchnou. I když já ho odsuzuju. Dcery nepotřebují náhradní cíl. Na ně stačí opravdu promluvit a dát jasně najevo, že už jsou za čárou.