Už nemůžu. Prosím o informace a návrhy na komplexní pomoc pro rodiny s dětmi s pas. (Teda vlastně my nejsme rodina - bylo mi řečeno na zdr. pojišťovně, tam jsou bonusy pro registrované, smysluplné a využitelné programy se týkají rodin, celých, registrovaných)
Holky, já jsem držák, já vydržím kdeco. Ale už nemůžu.
S nástupem syna do školy jsem prošla různými fázemi. Snaha, komunikace s učitelkou, komunikace s ostatními rodiči, práce s dítětem ohledně učení i projevů chování atd. Taky jsem tomu dávala čas, to přejde, to se srovná. Houby. Dvakrát jsem si dala panáka, ale to mi nesedí, nechutná, mám k tomu odpor, nebudu se nutit. Skočila jsem u půlnočního rande s Milkou. Nyní opouštím i ji, přecházím na Neurol - mám čtyři kusy, to mě fakt vytrhne .
Nemám na nic čas a nechce se mi ho utrácet na courání od ničeho k ničemu. Jsem furt ve škole a doma zas učení, jídlo a minimalizování následků scén. Mimoto obcházíme synovy doktory, co tři čtyři měsíce pravidelné kontroly, oční, neurologie, psycholog, psychiatr, týdně logopedie a rehabilitace. Nedávno mi Iva nebo kdo psala, že souhlasí, že je to k ničemu, doktor koukne, napíše zprávu a houkne přijďte za půl roku. Konstruktivní pomoc nulová, jde jen o dohled a papír.
Mám si tu dát skrytou kameru a pak někam poslat "koukněte, co ten kluk dělá a co mám dělat já?" Týden povídá jak Palacký, úkoly píše ve čtvrthodině a nosí jedničky Další týden málem nepromluví nebo se zadrhává, tráví čas svými připitomělými rituálními "hrami" (fascinace během času, čučí na kuchyňské hodiny a na budíku v ruce si nastavuje čas, ne že koukne, sedí u toho dvě hodiny nebo leží na zemi a šeptem si čte jednu dvoustranu z těch svých encyklopedií o vesmíru, lidském těle, chemických prvcích, vzniku a druzích písma, atlas světa..), úkol trvá více než hodinu, tři řádky písanky a ze školy nosí čtyřky.

Vzhledem k těmto výkyvům jsem přistoupila k medikaci Strattery. Po týdnu ještě nelze uvažovat o efektu. Dva roky jsem to odmítala, měla pocit, že jej lze zvládnout přístupem, vedením, prací. Zodpovědnost je jen na mě. Jak už víte pomáhají mi rodiče, po diskusi se k tomuto přiklonili, souhlasili. Vydrželo jim to dva dny, pak začaly útoky na mě, že to děcko trávím, že tak zakrývám svou neschopnost si s ním poradit, že podceňuji rizika spojená s epi atd - samozřejmě můj otec, ten umí vytvářet trraumata, celoživotně, škoda slov. Jasně, je to moje odpovědnost, rozhodla jsem se tak, chci mu pomoct..

Existuje někdo, kdo mi řekne, co a jak mám dělat, jak to mám přežít a být v pohodě? Nejlíp bez panáků, bez čokolád a léků? Může někdo pracovat s námi oběma? Já už to tak nechci! UÁ-UÁ-UÁ-a fičíme směr Opava - to si prozpěvujou děcka ve škole, velká sranda, plus další skvělé průpovídky: na všem záleží - tesco, tady je svět v pořádku - globus (tam si asi zajedu, aspoň na kafe), písničky: panebože za co, čtyři roky v prdeli- já vůl, já blázen (chinaski, nevím jak je dál) a umírám při - sexy kočička, která to nečekala..
Chodím spát ve dvě, vážím 43 kilo, bolí mě klouby, směju se histericky nebo vůbec, doma umývám nádobí a chodím s košem, jinak jsou kolem garnýží pavučiny, v koupelně kolečka pod kelímkem na kartáček a vysavač už má asi artrozu z nedostatku pohybu.

Jéžiš, tak jsem si postěžovat! Už to číst po sobě nebudu, omlouvám se za délku a doufám, že jsem se vyjádřila srozumitelně, chyby jistě taky jsou, ty mi též odpusťte, jo?