Asi je to jak kde, Já byla třeba v práce, kde kdyby se na někoho provalilo, že má dluhy, tak dotyčný skončil. U nás se to bralo tak, že nikdy nevíme, co ten člověk udělá, může krást nebo jednat nečestně. Taky jsme věděli, že práce je jedna věc, soukromí druhá. V práci by nebyli ochotní ani ke srážkám ze mzdy, taky by se hledala cesta, jak s dotyčným skončit. Šéfstvo bylo toho názoru, že člověk, co si naseká dluhy, není na 100 % spolehlivý, nedá se mu věřit a firma není kojná, aby platila práci navíc, co je s exekucemi. Takže výplata nám šla jednou za měsíc na účet a co si s ní uděláme, je náš problém.
PS: byla to reakce na to, že třeba v 90.letech bylo možno si sjednat půjčky nebo třeba privátní spoření, které na příslušný účet posílala firma. Dotyčný to pak měl na výplatnici. U nás se přijala zásada, že privátní věci se do firmy tahat prostě nebudou. Respektovali jsme to všichni. Bylo nás ve firmě ale cca 15.