Když můj taťka zemřel (zemřel doma), jeho pes se pak ještě několik dní choval, jako by tam byl. Bydlela jsem tenkrát ještě doma, takže jsem to hodně intenzivně vnímala.

Ale nebylo to strašidelné, spíš dojemné.
Nejvíc když si fenka večer v obvyklou dobu sedla před křeslo, ve kterém sedával, a upřeně zírala, jako by tam seděl - byl to jejich každodenní rituál, vždycky si sedla, hypnotizovala ho, on se zvedl a šli na procházku.