Koliesko, nebyla bych tak striktní, ono nikdy nevíš, co přesně se v hlavě dítěte děje. Náš nejstarší taky hodně žárlil a byl přesvědčený, že ho máme rádi méně (nebo přímo nemáme rádi vůbec) a druhému nadržujeme. Vycházelo to hodně z rozdílných povah dětí, jejich chování a reakce např. na kritiku byla rozdílná a bohužel bylo nač žárlit (druhý byl společenský, šikovný pohybově, hezky zpíval, kreslil,.., první mu to záviděl). Kdybych mu rázně ukázala, co si může a nemůže dovolit, jen by se to zhoršilo, protože by se utvrdil v tom, že na něj jsme přísnější.
Dalo to dost práce ho přesvědčit, že ho máme rádi a pomoct pochopit mu, co a proč děláme a jak to doopravdy myslíme. Pomohlo nezlobit se na něj za "scény" a negativní chování vůči sourozenci, ujištění, že chápeme, proč se zlobí a že mu pomůžeme s tím něco dělat. Hodně pomohlo, že vyspěl, takže i nástup puberty určitě pomohl. On teda neječel jako dítě zakladatelky, ale ta žárlivost tam byla velká.