Pavlo, velmi se mi libi, jak veci analyzujes! A taky tvoje (aspon zda se) prijeti dcery! Stat se v zivote muze naprosto cokoli, zamilovat se do kohokoli, at se to okoli muze zdat jakkoli nemoralni, je to proste tak. Otazkou je, jak s tim dal nalozime, musime vedet, kam smerujeme a co chceme. Ja to taky nevedela, taky jsem chtela oboji,myslela jsem,ze to tak nejak jde,protoze jsem se nechtela (nedokazala) vzdat ani jednoho. Chci rict, ze ti tim, ze se nerozhodujeme rozhodnuti vlastne delame. Protoze neco se nejak nastavuje,neco na zaklade toho stejne nejak dopadne. Osobne si myslim,ze nejde sedet na dvou zidlich, clovek musi udelat rozhodnuti. Ja ho neudelala, bylo udelano za me. Ten,kdo se citi jako treti ze vztahu muze i odejit. S mou osudovou zenou jsem stale, ale ne partnersky. Anco ptala ses, jak to hodnotim zpetne, mam pocit, ze na to je prilis brzy,ze hodnotit budu moct za 10-20 let. Neztratila jsem (zatim) milovanou zenu, ale ztratila muze. A rozchod je velmi traumatizujici, at je to s kymkoli. Proste nepujde to pravdepodobne dlouhodobe udrzet, opravdu si musis predstavit, v cem bys vic trpela, bez koho nebo v cem bys byla stastnejsi. Muze se totiz stat,ze za tebe rozhodne jednou tvuj muz nebo ho odvede uplne jina zena.