mám přítele o 21 let mladšího. Ještě studuje VŠ. Je o půl roku starší než můj starší syn.

Když jsem o tom tuhle přemýšlela, možná mi vynahrazuje postupné odlučování s vlastními syny. Synové jsou už hodně samostatní, já jsem rozvedená.. Přítel je "sám". Bydlí s rodiči, ale nemá žádné pořádné kamarády, studuje, vymýšlí projekty.. Oceňuje a vyžaduje mé rady ohledně svého budoucího podnikání, na které se připravuje, s čímž já už mám své zkušenosti. A mně to dělá dobře. Sama jsem podnikala už ve svých 25 letech, je to pro mě jako návrat zpět..
Soudnost mi nechybí, vím, že si najde časem mladou holku, ožení se, budou mít děti.. Kdybychom byli stejně staří, určitě bychom do toho šli víc, ale takhle ne. Žádné představování doma nehrozí Ale strašně moc si rozumíme, pomáháme si, radíme si.. prostě spřízněné duše , takže využíváme toho co je a jak to je.. Pokud si někdo z nás najde někoho jiného, tak to skončí.. Ale - tak to funguje u všech, ne?


Pokouším se vnitřně pochopit, co o tolik starší ženu může ve vztahu uspokojovat, co jí může přinášet. Co jí naopak v tom vztahu asi chybí, o co jí připravuje. Co chybí té ženě a co jí naopak přebývá? Chybí jí soudnost a přebývá sebevědomí? Máme to najednou v rodině, samozřejmě se nahlas zdržím komentáře, spíš si to potřebuju vstřebat sama v sobě a nějak to v sobě porychtova, abych jejich vztah mohla tak nějak brát jako "normální".