Paradoxně lépe, než pak na lůžkovém oddělení interny. V našem případě jsme měli s tatínkem kolečko ARO, JIPka, interna a LDNka - a u toho ARA a JIPky to na mně působilo aspoň trochu uklidňujícím dojmem, že je monitorovaný a hlídaný a ten největší nápor na nervy přišel až s přemístěním na "normální" pokoje. Jinak jsem měla natrénovaný odchod z nemocnice už s cigaretou v ruce, zapalovala jsem si centimetr od východu, brečela jsem doma. Ale byli jsme tam každý den, skoro 3/4 roku a teď jsem moc ráda, že jsem to vydrželi, i když to někdy bylo strašné a beznadějné, u nás to teda nakonec dopadlo špatně, ale tatínek tam ležel po ůraze, takže to byl jiný případ.
Co tady čtu, tak maminka je bojovnice a má pro co žít, tak doufám, že to dopadne dobře a přeju vám hodně sil