Vlastně si vzpomínám taky - moje mamka byla opravdu hrozně a hrozně dlouho nemocná a nemohoucí, měla denní ošetřovatelku.
Jednou se nám svěřila, že na chodbě domu, když byla s mamkou sama (poměrně moderní a útulnej domek), vídává nějakého muže v černém....jen tak periferním pohledem. Prostě měla pocit a viděla koutkem oka postavu, myslela, že se táta vrátil domů, mluvila na něj...neprchla , zůstala u nás roky.

Ale celá ta ulice, kde naši bydleli, je jakoby divná, zakletá...spousta úmrtí nebo těžkých nemocí i u mladých lidí, sebevraždy, dokonce i vražda. Je to oblast tak v průběhu 300 metrů...bydlet bych tam nechtěla.

Nedaleko našeho města je taková napohled malebná vesnice v údolí, tam je to taky dost divné. Na kraji vesnice začíná mít člověk stísněný pocit, na jednom místě naskakuje až husí kůže a nervozita, špatně se tam spí - těm, kdo zde bydlí - a během posledních pár let se tam událo 8 sebevražd mužů...poměrně dost velké % na tak malé vsi