No, ona se má věc tak....úzce to souvisí se sousedním tématem Kambaly o touze po dítěti. Já totiž na takovou touhu pořád čekám, a ona pořád nikde. Takže ano, dítě si pořídím na poslední chvíli, protože pořád doufám, že se ta touha dostaví. Na druhou stranu, když bych v životě dítě neměla, asi by se nic nestalo, umím si představit sebe jako bezdětnou. Já nemám problém s tím nemít dítě, já mám problém s tím, že partner ho chce a déle než rok už čekat nechce. Takže pro mě je otázka postavena vlastně takto: mít dítě a partnera a nebo nemít nejen dítě, ale ani partnera. Protože pokud bychom neměli dítě, on odejde.

Všichni kolem mě, včetně gynekoložky, mi říkají, ať si dítě pořídím "z rozumu/rozumově", protože neznají nikoho, kdo by litoval. Moje neschopnost odhodlat se k početí dítěte asi hodně pramení z velmi neutěšeného dětství a taky z toho, že jsem překročila určitou hranici, kdy jsme schopná takového rozhodnutí. hrozivě se bojím porodu. Vlastně trochu závidím všem, které do toho šly tak trochu lehkomyslně a bez rozvažování, protože já kdykoliv jsme se v minulosti zamyslela, zda dítě ano, vyšlo mnoho důvodů proč ještě ne.