Občas se tu přetřásá téma "máme na dítě?" Dnes je docela běžné, že mají děti svůj pokoj. Já ho tedy neměla, byli jsme tři v jednom, pak jeden dozařídil, ale byl pořízen i další sourozenec.. ale ten zas nikdy nechtěl mít pokojík sám ALe proč to píšu. Vybavuji si jeden díl Columba, kdy vyšetřovaná popisuje rodinné poměry svého dětí, x sourozenců, žádné soukromí.. A Columbo jí povídá: "Já to znám, nás bylo doma taky jako much, ale když jsem přišel domů, tak tam vždycky někdo byl.." Já jsem povahou samotář, ale jsem původně z rodiny "kde vždycky doma také někdo byl" A teď vůbec nejde o počet či o přepočet dětí na pokojíky, finance nebo že jsem jako dítě nebyla nikdy u moře nebo že v dospělosti může být všechno jinak a kolikrát se sourozenci nemaj v lásce.. Jde o tu "ideologii", kterou jsem si vytvořila v hlavě
A já ty "svý" lidi/zvěř mít doma potřebuju a proto je dobře, že jsem začala rodit relativně pozdě, protože - jak se na Rodině píše - dětí není nikdy dost, já jsem děsně hamižná