Balada tklivá o mlynářovic děvečce

Děva říční vody víří,
tělo panny ke dnu míří.
A nebohý doma Jiří,
Kávu sobě pilně síří.

V mlýně zatím zlosyn sedí,
do náhonu mračně hledí,
hledí, pak se zaškaredí:
„Ech, k čertu jen s tou čeledí!

Kdybych jen byl zlehka sváděl,
na hřích hned řeč nepřiváděl,
Jiřík by tak nevyváděl,
a já bych si zadováděl.

Jen Jiříku vztekle syč,
vbrzku si tě vezme rýč!
Moje hračka však je pryč.
Ach, můj úde, zas se vztyč!

Jako večer, tak i k ránu.
Přisámbůh, že neustanu,
dokud zase novou pannu,
do postele nedostanu.