Mám zkušenost se synem. Při prvním záchvatu mu bylo 14 měsíců, skočili jsme s manželem v pyžamech do auta a vezli ho do nemocnice. Po cestě se probral, ale zopakoval pak sestřičce v náručí. Byli jsme asi 3 dny v nemocnici a dělali mu různá vyšetření, všude s náma posílali sestru z dětského, protože se "afekťáka" báli vyšetřovat. Pustili nás s diagnózou afektivní záchvaty, cca do 7 let ho sledovali na neurologii, postupně to ustoupilo. Dostali jsme pár rad, jak to zvládat - studený sprcha, fouknout do obličeje, tlesknout, dát mu ruce za záda - prostě nějakou nečekanou věc. Manžel to zvládal líp než já, nikdy jsem si na to nezvykla, okamžitě modral, šednul a odpadnul :-o. Asi tak v 5 letech se s tím naučil pracovat sám.
Vloni se mi to stalo, kdzž jsem držela malýho chlapečka kamarádky, mzslela jsem, že to se mnou sekne :-(.