Jsem na tom hodně podobně. Chtěla jsem také jméno po mamince, která mi zemřela v 11 letech. Ale ne proto, že by se mi tak moc líbilo, ale čistě pro tu památku, z nostalgie a tak. Manželz toho jména nebyl vůbec nadšený, chtěl Hanu. Hana ale neprošla u mě, tak druhé jméno pro něj bylo Jana a Janu jsem nechtěla též. Byla bych souhlasila s přimhouřenýma očima ještě s Danou (respektive Danielou), ale tam se zase už šprajcl manžel. Dohoda nemožná, každý jsme prostě chtěli jiná jména. Nakonec jsme to vyřešili trochu šalamounsky, není jméno ani po mé matce, ani jedno z těch, které chtěl manžel, když ale chtěl krátké jméno jako Hana, Jana a ne Dana, dali jme Bohdana. Je to Dana a není to Dana, není jich moc, jméno je netradiční a přitom není cizí. Dcera je se jménem spokojená a my také.