Hele, rozhovor po příchodu domů...

A : čau mami
S : ahoj mami
L + T : ahoooj..

a pak..

L : musíš T. takhle, ne takhle ( strká své ruce/úrsty do jejího domácího úkolu a rve jí peru z ruky )
Já : L. nehc ji, je to její d.ú., Ty máš svůj, dělej si ten svůj
L : ( obtočí oči v sloup ) ale onba taky mi to bereeee

mezitím puboši..jsou spolu, baví se spolu, v jednu chvíli tam slyšíš i nějaké to sprosté slovo, kdy já se otočím tím hadím pohledem na zabití....omluvaa vzápetí jako by nic se baví dál ( ty jsi debil/pitomá/vnímáš?/dej mi to ! ....atd atd...)

A nebo S : ( tp vyjde na stejno, kdo z nich ) mamí, já ve ekole to a to, mám z toho a toho tuhle známku
Já : hm, dobrý ( mezitím pozoruju maloše, jak se pomalu, lae jistě strhává z dělání d.ú. rvačka, ale zatím neřeším )
A nebo S : jak bylo v práci ?
Já : hm, dobrý, šlo to

v tu chvíli je řev jak tur a brekot ( většinou T )
ptám se : L., cos jí zase prtovedla ?
L : já nic, ona mi neala to pero, tak jsem ji bouchla/kopla/kousla ( dosaď si )..
Já : to se dělá ? A proč ?
L : nedala mi to...začme brečet ještě on
Já : T, je to tak, jak říká L. ?
T : jo, to je MOJE pero, nebudu jí ho dávat, píšu úkol
L : nene, to je MOJE pero..


.
.
.
.
.


a mohla bych pokračovat..

já se pak stáhnu, jsem duchem nepřítomna, jen kývu hlavou, zasćpu si uši, v nejhorším je vyženu chrnět...

Ale jo, jsou dny, kdy jsou všechni hodní...