Milá Radko,
někdo tu psal, že je možná lepší, že nechceš děti. Začíná se mi zdát, že asi bude mít pravdu. Já se v žádném případě nepovažuji za dokonalou matku, jen už mám určité zkušenosti. Nejstaršímu synovi už je 16 let a samozřejmě jsou s ním problémy, jako snad s každým puberťákem, i když poslední dobou je to lepší. A když si vzpomenu, jak loni touhle dobou jsme s mužem oznamovali přírůstek do rodiny, taky jsm měla strach, co tomu právě on (v těchto letech, v 9. tř.) řekne. Dozvěděli se to v neděli a v pondělí po návratu ze školy byla jeho první otázka: Tak co potřebuješ pomoct, mami? Já vím, že teď ti budeme muset víc pomáhat...... Docela mě to dojalo. A od amniocentézy jsem už ani jednou až do porodu nevytírala, vzal si to dobrovolně na starost. Sám od sebe. Co jsem cítila - ano, mateřské štěstí. K sestřičce je pozorný, umí ji přebalit, ukonejšit, hraje si s ní, jak mu čas při studiu průmyslovky a dojíždění dovolí. Nestydí se ani vozit kočárek.
A proč myslíš, že výchovou nic nespravíš, že je to v genech? Přoč bych se měla domnívat, že z něho (nich) vyroste kriminálník? Ani já, ani manžel do této skupiny nepatříme, tak proč tyhle myšlenky?
Je mi moc líto, že není v tvé moci změnit svůj přístup k životu, asi ti opravdu někdo moc ublížil, a nezáleží na objektivitě, ale na tvém subjektivním pocitu.Zkus nejprve odpustit sama sobě a potom svým blízkým a najednou zjistíš, že není vše tak černé. Hodně lásky ti přeje Alka